Tento materiál charakterizují stejné vlastnosti, jako má například mramor nebo žula. Jsou velice pevné a stabilní, nepruží. K výhodám patří i nízká výška - tři centimetry. Vaničku lze osadit do cementového lože, a zabudovat ji tak přímo do podlahy, aby tvořila s dlažbou jednu rovinu. Vypadá to nejen efektně, ale toto řešení ocení i lidé s horší pohyblivostí. Vaničky jsou vybaveny speciální povrchovou úpravou, která snižuje riziko úrazu a zvyšuje bezpečnost při sprchování. Tomuto materiálu však lze vytknout jednu chybu, která se však brzy stává předností, a to vysokou hmotnost.

Vanička váží kolem 30 kg, což ztíží její osazení. Při samotném používání v následujících letech je však její hmotnost výhodná, protože zajišťuje stabilitu vaničky i vaši. K dalším kladům umělého kamene patří například to, že výborně tlumí hluk padající vody.

Na výběr však máte i další materiály. Desetiletí prověřila vaničky ocelové se smaltovaným povrchem. Smaltu patří na desetistupňové stupnici tvrdosti sedmá příčka. Nepoškrábete ho hřebíkem, odolá chemickým i čisticím prostředkům. Tvrdost však má i nevýhodu - smalt se může odštípnout - stačí, aby vám do sprchy upadl skleněný flakón od parfému. Kvalita smaltovaného povrchu i celé vaničky závisí na tloušťce stěn, která se může značně lišit. Obecně platí, že nejlepší typy mají tloušťku stěn 3,5 mm, kde 2,9 mm tvoří ocelový základ a 0,6 mm připadá na vrstvu smaltu.

Takové výrobky lépe odolávají všem mechanickým poškozením, ale také platí, že čím je stěna silnější, tím má větší stabilitu. Smaltové vaničky - na rozdíl od ostatních materiálů - lze speciálně upravit, aby se jejich povrch stal "samočisticí". Voda, zbytky špíny a vodního kamene z vaničky jednoduše odtečou samy. Pár minut denně, které byste museli věnovat úklidu, tak lze využít mnohem smysluplněji.

Za posledních patnáct let si na trhu i v českých koupelnách našly své místo také akrylátové vaničky. Akrylát se mnohem jednodušeji tvaruje než smalt. Oproti prvním výrobkům na trhu se ty současné vyznačují mnohem vyšší pevností. Základ tvoří polyuretanová pěna se skelným vláknem, které pokrývá vrstva akrylátu. U vaniček to zpravidla bývá šest milimetrů. I přes dokonalejší postupy výroby ale akrylát stále zůstává náchylný k poškrábání. Proto nesmíte k mytí používat čisticí písky a jen těžko tady budete mýt tlapky svému psíkovi. Poškodit ho mohou i vysoké teploty stejně jako již zmiňovaný padající flakón od parfému.

A aby byl výčet kompletní - vyrábějí se i vaničky čistě keramické nebo žulové.

• Minimální rozměr, který zaručí pohodlné sprchování, je 80 x 80 cm.
• Máte-li dost prostoru, volte vaničku větší. K dostání jsou i rozměry 140 x 100 a 150 x 150 cm.
• Vybírat můžete z mnoha pravidelných i atypických tvarů.
• Důležitý je materiál: ocel s vrstvou smaltu, akrylát, stále oblíbenější umělý kámen, ale také žula, keramika a podobně.
• Důležitý je materiál: ocel s vrstvou smaltu, akrylát, stále oblíbenější umělý kámen, ale také žula, keramika a podobně.
• Móda upřednostňuje vaničky s minimální výškou, které se instalují do roviny s podlahou - dobře vypadají, ale také zjednodušují vstup do sprchy.
• Hluboká vanička naopak dobře poslouží ke sprchování dospělých a koupání dětí.
• Vaničky lze opatřit speciální protišpinicí, ale také protiskluzovou vrstvou.
• U vyšších vaniček existují dvě varianty zakrytí nepěkné boční části - můžete je nechat obložit jako zbytek koupelny nebo koupit boční panel ze stejného materiálu, jako je vanička.
• Při instalaci je nutné dodržovat pokyny výrobce, případně volit firmu výrobcem proškolenou.

Zatímco dříve se za standard pokládal rozměr sprchové vaničky 80 x 80 cm, dnes se jím stává 90 x 90 cm a stále více lidí volí i rozměry 80 x 100 či 80 x 120 i více centimetrů. Sprcha tak nahrazuje vany. Důvody jsou jednoduché: pohodlný vstup a bezpečnost. Do většího sprchového koutu se snadno umístí i sklopné sedátko a madlo, někdy dokonce i dvě sprchové hlavice. Nehrozí také neopatrné "drcnutí" do baterie a nebezpečné opaření, což bývá problém hlavně u pákových armatur. I proto mají být ve sprchách termostatické baterie.

Výjimkou už dnes nejsou ani sprchové vaničky s délkou 140 či 160 centimetrů. V nich se mohou najednou sprchovat dva lidé nebo tu lze bez problémů pomoci při mytí imobilnímu členu rodiny. U plochých vaniček je možné do takové sprchy klidně zajet i s člověkem na vozíku.

Pozor na sifon. Výška sifonu bývá mezi 5,5 až 9,5 cm. Je třeba si předem zjistit, jak vysoký sifon lze k dané vaničce použít. Sifon se nesmí dotýkat podlahy, aby nedocházelo k přenosům hluku nebo u pružnějších vaniček k tlaku na sifon a jeho deformaci, mohl by přestat těsnit. Ideální je mezi dnem sifonu a podlahou mezera 1 cm. Pokud se při instalaci použije montážní rám, je třeba myslet i na jeho výšku.

Jestliže nám to rozměry koupelny jen trochu dovolují, měli bychom si sprchový kout pořídit i s výhledem do budoucna z hlediska věku – pro méně pohyblivé osoby je sprchový kout přístupnější než vana. Případně, jestliže je koupelna opravdu malá, můžeme uvažovat o tom, zda není výhodnější komfortní sprchový kout, vybavený navíc například i masážním boxem, sedátkem, horní sprchou a podobně.

Základem tohoto řešení je úzký sprchový žlábek, který ohraničuje okraj sprchovacího prostoru a svede všechnu odtékající vodu pryč, do koupelny pak žádná nepronikne. Žlábek je zapuštěn do podlahy tak, že jeho horní hrana lícuje s jejím povrchem – vstup je zcela bezbariérový a prostor lze také mnohem jednodušeji čistit.

Z výše uvedeného vyplývá, že jsou v tomto případě naprosto nezbytné precizně provedené izolace. Ideální je zde použití jedno nebo dvousložkové stěrkové izolace, jejíž předností je absence skladů a spár. Povrch pod ní je nutné nejprve penetrovat, a při dalším postupu pak dodržovat pokyny výrobce. Po zaschnutí, což trvá několik hodin, se vytvoří tvrdá, ale pružná vrstva. Styčná místa stěn a podlahy se po aplikaci a nalepení dlaždic zakrývají těsnicí páskou. Na lepení a spárování obkladů je třeba použít materiály doporučené výrobcem stěrky.

Odtokový sprchový žlab je tvořen rámečkem opatřeným stavitelnými patkami se zabudovaným odtokem, který lze po vestavbě uzpůsobit výšce dlaždic i spár. Pro lepší izolační zajištění okrajů je vhodné volit sprchový žlab s již nanesenou stěrkovou izolací nebo obvodovým lemem. Odtokový žlab je zakryt plným nebo perforovaným roštem. Nechceme-li, aby byl žlab viditelný, zvolíme výrobek, který umožňuje vlepit do roštu dlaždici. Dosáhneme tak elegantního provedení, které nebude rušit celkový vzhled sprchového koutu.

Horní část odtokové sady je vždy odnímatelná, aby bylo možno provádět čištění či drobné opravy odtokové soustavy. Přímé kanálky lze doplnit rohovým odtokovým žlabem, jehož zakrytí může tvořit liniový nebo trojúhelníkový rohový rošt, případně je uzpůsoben pro položení dlažby. Materiálem je zde nerez. Kromě nerezu je stále oblíbenějším materiálem pro odtokový žlab také na první pohled možná netradiční sklo. Jeho předností je však respektování okolních materiálů, odolnost vůči chemickému i mechanickému poškození, také se snadno čistí.

Zatím byla řeč o roštech přímých linií, z nichž lze sestavit hraniční odtok pro čtvercové nebo obdélníkové sprchové kouty. V nabídce firem jsou však i odtokové rošty oblých linií pro kouty tvaru kruhu nebo kruhové výseče, které lze zabudovat do podlahy stejně, jako kanálky rovné. Vyrobeny jsou obvykle z nerezové oceli. Postup práce je obdobný jako u kanálků přímých.